Vypravěč

Roman Neruda

Jmenuji se Roman Neruda a narodil jsem se 6. prosince 1967 v Ústí nad Labem. Mezi mé největší záliby patří sport, práce a hygiena. Až vyrostu, chtěl bych být inženýrem, přírodovědcem nebo jiným podobným hovadem. Někdy, když v noci přemýšlím nad tím, co je to smrt, docházím k závěru, že smrt není smrt ale přechod do čtvrté dimenze.

***

Slibuju, že můj čtvrtej román nebude mít zase padesát kapitol. Nebo aspoň nebudou tak krátký. Fakt, kurva. Taky se budu snažit psát míň vulgarismů jako je kurva. To už bysem moh rovnou psát třeba Haj Hou. Taky si předebéřu, že omezím počet erotickejch scén. To bude mít Tom radost. Třeba si ho tentokrát ani nevyhonim. Třeba by pak Tom začal psát tu biografii, jak řiká. Biografie, kurva, to by bylo. Moh by si přečíst ňákýho Salingera, aby věděl, jak se mi to líbí. Radši ne, to by pak přišel na to, vodkaď vopisuju ty kusy, co nevopisuju z Vonneguta a Knížky pro chlapce.

Hm, možná bysme si měli počítat ty vodkazy na jiný yntoše. Tak to máme dvakrát Vonnegut, jednou Salinger a jednou ty dva Poláci, zatim. No a Tom. Hm, možná bysem měl rovnou zmínit i jiný kámoše, třeba Pu. Stejně, když se řiká, že je to tu jako v tý Paříži, tak by si jako správný kámoši měli léčit kapavku a nocovat v bordelích. To voni, kurva, né. Kapavku, pokud vím, nemá nikdo, ani syfla. Ani ty, Leo. Tak si aspoň poznamenáme Millera, jednou.

Doufám, že mě sem moc nenalezou, protože mám připravený jiný hrdiny. Chlapáky. Budou vyprávět a bojovat s Drakama a tak. Ještě přesně nevim. Stejně si myslim, že už jsem toho napsal dost na to, abych to založil do desek a rok chodil a řikal, že na tom dělám.

Možná, že bych sem moh prásknout kus toho Vypravěče, když už se to tak menuje. Stejně kecám, mam to už dávno připravený, že to sem prásknu. Bejval bych radši, aby se to menovalo Storryteller, že se mi to slovo víc líbí. Na druhou stranu, třeba takový nojnuntnojncichluftbalons je mnohem lepší v originále.

Nena, máte to jó. A když už jsem u toho, vložim sem jeden osobní vzkaz pro Pu, aspoň to bude delší. Pa, Abba is not dead!

Stejně by bylo fajn udělat nakonec rejstřík. Nebejt Vonneguta, tak se nerozmejšlim. Rejstřík, to je fakt vodvaz. Krátký film Příběh šestnáctileté V.M.: Vy tomu řikáte gruppen-sex, my tomu řikáme príma vodvaz. Rejstřík by třeba ukojil moje syntetické touhy a taky ho umim udělat. Tak, už do mě kope ten vypravěč.

***

Jsem Vypravěč. Putuju po celé zemi a vyprávím příběhy. Znám spoustu příběhů. Spoustu. Hodně jsem se jich dozvěděl od svých učitelů, kteří se celý život zabývali shromažďováním příběhů. I oni často čerpali z vědomostí svých předchůdců, takže mnoho příběhů, které znám, je velmi, velmi starých. Některé jsou tak staré, že jim ani není moc rozumět. Jejich jazyk je archaický, plný neznámých výrazů a tvarů. Často je nutné učit se je vyprávět hlásku po hlásce a imitovat tak zvuky, které už ztratily význam. Možná, že jsou navíc zkomolené tím, jak si je my Vypravěči po staletí předáváme.

Lidé se v těchto příbězích chovají zvláštně, mají nepochopitelné zvyky. Kladou důraz na věci, kterým nerozumíme, nebo je pokládáme za zcela nepodstatné. Neznámé nám jsou často i předměty, jichž lidé používají, stejně jako zvláštní a fantastická zvířata, která se v příbězích vyskytují.

Mnoho příběhů, které vyprávím, jsem nasbíral od lidí, jež jsem potkal. Některé z nich jsem upravil, aby odpovídaly přesněji myšlence, kterou jimi chci vyjádřit, nebo aby byly záživnější. Často se mi zdá, že pravdivé příběhy nejsou moc záživné ani nepřekypují myšlenkami. Proto možná lidé potřebují Vypravěče, kteří shromažďují zajímavé příběhy. A proto také jsem si hodně příběhů sám vymyslel.

Umím si vymýšlet poutavé příběhy a také je umím poutavě vyprávět. Proto jsem poměrně oblíbeným Vypravěčem. Vyprávění příběhů je dovednost, která vyžaduje příjemný hlas, jenž neruší pozornost, ale naopak dovede svým zvukem posluchače vtáhnout do tranzu a soustředit jejich pozornost. Dále je nutno umět se dobře, srozumitelně a hlavně originálně vyjadřovat. Musím poskládat příběh tak, aby měl poutavý děj a nenudil a aby obsahoval nějakou pointu nebo poučení.

Lidé jsou diví po poučeních. Každý příběh rozebírají a pátrají, co je v něm skryto za moudrosti. Kolikrát jsem překvapen, co tam všechno nacházejí.

***

To by se třeba, Tome, hodilo, kdybys tam uved, jak sem tuhle klidně prošel kolem těch kólií. No, klidně to nebylo, ale napsat bys to tam moh. Ale, kurva, Pa, ten se snad vůbec nebál, nebo co. A to ho v dětství přepadlo nějaký stádo kólií a museli mu to šít. To mě, akorát, když mě Jára vez v kočárku na nedělní procházku do hospody, kous mě tam jezevčík. A je to venku. Ale byl to obří jezevčík. Rozhodně mi zadělal víc, než na oidipák.

Pak je zajímavý, že sem s jedním jezevčíkem usnul na koberci. Už je mrtvej. Asi sme se nějak sblížili. No, jasně, já vim, mě se taky votvírá kudla v kapse, když slyšim slovo vibrace. Ale, koneckonců, byl to jedinej pes, kerýho sem se nebál. Taky sem teď klidně to slovo napsal. Myslim PES, dyby něco. Představuju si, že sme teď spřízněný a budeme mít třeba stejnej osud a nakonec společně umřeme. Jasně, že né uplně společně, když už je mrtvej, nejsem blbej. Ale u nich se ten věk musí něčím násobit, asi pěti nebo sedmi. Hm, stočtyřicítka, to kurva neni špatnej věk. Jenom doufám, že nebudu posledních sto let impotentní.

***

Budu vám vyprávět svůj sen. V tom snu jsem vyprávěl příběh z časů, kdy ještě i Zdi měly uši. Ten příběh byl o jedné takové Zdi, která měla uši. Ta Zeď byla mladá a krásná. Ta Zeď už přesto slyšela spoustu zajímavých věcí. Ta Zeď byla moc smutná, protože ty zajímavé věci nemohla nikomu říct. Souviselo to s tím, že neměla ústa. Někteří říkají, že kdysi dávno Zdi ústa měly, ale potom je ztratily. Jiní tvrdí, že je to nesmysl, protože Zdi nikdy ústa neměly. Já nevím. Nevěděl jsem to ani když se mi zdálo, že vyprávím ten příběh.

Ta Zeď byla tak nešťastná, že se rozhodla udělat něco, co ještě nikdy žádná Zeď neudělala. Všechny Zdi totiž věřily, že je to nemožné, stejně tak jako třeba lidé věří, že je nemožné létat. Ta Zeď se prostě sebrala a opustila dům, ve kterém stála. Nikdo z ostatních zdí tomu, nechtěl věřit, ale tam, kde dřív stála krásná mladá Zeď bylo teď prázdno. Ta Zeď se vydala do města, aby našla způsob, jak říct světu všechny ty zajímavé věci, co slyšela. Myslela si, že svět za to stojí. Byly to skutečně samé potřebné a zajímavé věci. Komplikované vynálezy, které dosud nikdo nevynalezl, krásné knihy, které zatím nebyly napsány a popisy nádherných nenamalovaných obrazů.

Cesta městem byla pro Zeď velmi nebezpečná, protože všude hlídkovaly oddíly ozbrojených chobotnic. Celé město bylo ponořené do tmy, jenom louže na asfaltových silnicích odrážely oranžové záblesky majáků hlídkových vozů, které neustále projížděly kolem. Jednou dokonce Zeď zakopla o nějaký předmět, v němž poznala tělo roztrhané výbušninou. Po dlouhém bloudění a schovávání přišla Zeď k obrovské mramorové budově, z jejíž oken se linuly proudy světla, hudby a hlasů. V té budově se konal slavnostní bál. Nevím, jak se Zeď dostala dovnitř, protože na tu část snu se nemohu rozvzpomenout.

Pamatuju si to až od té chvíle, kdy se Zeď zamilovala do Prince. Pozorovala ho dlouhou dobu z lóží, jak se prochází obklopen svými obdivovatelkami, jak tančí ve středu parketu a pochopila, že Princ je jejím osudem. Pronikla až k Princi a padla mu do náručí. Dlouho se s ním líbala a pak si jí Princ před závistivými pohledy celého sálu odvedl na parket. Hudba spustila a Princ a Zeď sami velebně tančili. Vznášeli se nad parketem, kroužili a objímali se. Během tance Zeď cítila, jak je najednou lehká, jak jsou všechny ty věci, co slyšela, nepodstatné, jak je krásné vznášet se a kroužit, jak se proměňuje, jak se z ní stává obláček páry a i ten jak se pomalu rozplývá v nepatrném závanu vzduchu.

***

Řeknu vám, co je to zenový umění lukostřelby. Se moc neušklíbejte, dyž kecá každej do všeho, nevim, proč bych zrovna já nemoh řikat vo zenový lukostřelbě. Navíc vo tom mam poměrně přesnou představu. Doufám, že to ty šikmovoký sportovci nezkazili. A stejně to bude metaforický. Bude to kóan. Bude to vo tom, jak mě Pa učil pít pivo z flašky.

Pa povídá:

Se nesmíš srát. Nesmíš se mocímermo snažit a cucat to z ní. Jenom tak mimochodem vem flašku a někde u hlavy jí nakloň. Trochu našpul hubu, ale nesmíš to zacpat. Nech to pomalu týct a polykej. A neser se.

Když jsem to po pár letech už uměl, posadil se Pa na bobek a řiká:

Postav se sem a pi. Kurva, ta silueta tý flašky a kolem stromy a v pozadí západ slunce.

Tak pravil Pa.

***

Jednou z věcí, které velmi rád vyprávím, je soubor krátkých příběhů, místy skoro anekdot, o Mistrovi. Nevím, kdo by měl být Mistr, ani nevím, zda někdo takový byl. Nejspíše jde o jakýsi archetyp, který se stále znovu a znovu vrací.

Rozhodně, ty historky jsou velice vděčné. Jsou krátké, snadno se pamatují a navíc působí zvláštním dojmem, že obsahují nějaké poselství, nějaké důležité sdělení. Lidé po jejich vyslechnutí většinou zůstanou pohrouženi do sebe, pokyvují hlavami, říkají věci jako: To je hluboké, a vypadají přitom, že v sobě cosi uspokojili.

Zvláštní, zvláštní. Sám jsem byl v pokušení myslet si, že ta vyprávění mají nějaký hluboký význam, nějaký kód, že je snad rozšiřoval sám Mistr a že ten musel být významnou legendární postavou, možná, že by se na něj hodilo některé z těch slov bez významu, jako jsou guru nebo duce.

Už si to nemyslím, protože jsem zjistil, že lidé stejně reagují na povídky, které jsem sám vymyslel.

***

Máte toho Nietzscheho?

Je zajímavý, jak je to tady samej kamarád a žádný žencký kamarádky. Dyž tak nad tim přemejšlim, tak je mi asi blbý je sem tahat, že si jich nejspíš jako asi vážim, nebo co.

Kurva, já fakt nevim, to je taky téma. Vono s tim neni žádná sranda, takovýmu Povi, dyž řeknu, že je čurák, tak von řekne, že sem taky čurák a je to fklidu. Ale s holkama se takle nesmí. Jo jo. Nejspíš nechci, aby přišly do řečí.

A na druhou stranu, že tu mam jenom kamarády a žádnou svini, kerá by mě srala. Ta by klidně do řečí přijít mohla. Nevim, nó, taky se mi je sem ňák asi nechce tahat, ale mam jich pár takovejch, to jó. Hajzli blbý, namyšlený debilové, víte vo koho de.

***

Před Mistrovu chatrč na vrcholku skály přišel jeden z jeho studentů. Udělal rukama tajné posvátné gesto, sklonil hlavu, odkašlal si a řekl:

Mistře, promiň, že tě vyrušuji, ale mám k tobě dotaz ohledně tvé poslední přednášky.

Mistrův zrak ztratil svou skelnou upřenost a jeho rozšířené zorničky se pomalu zužovaly. Mistr pronesl hlubokým hlasem:

No?

Víš, zajíkl se student, říkal jsi tam A otevřte svět a vyhlédněte z něj, tak jako otevíráte okno a vyhlížíte z něj.

Mistrovo vědomí se pomalu vracelo z nekonečných hvězdných světů a již kroužilo kolem chatrče.

To jsem říkal.

Ano, a tomu nerozumím.

Nerozumíš? řekl Mistr, přestal si čistit ucho tenkou bambusovou hůlkou omotanou hedvábím, vstal, došel k oknu, otevřel jej a vyhlédl z něj. Dovnitř vnikl svěží vánek a rozptýlil těžkou nasládlou vůni opiových tyčinek.

Pohleď, vždyť je to tak snadné.

Tu část s oknem bych ještě chápal.

Hm, hm, dobře, řekl Mistr, utáhl si opasek svého županu, došel ke světu, otevřel ho a vyhlédl z něj, tak jako otevíral okno a vyhlížel z něj.

***

A je to tady, zase. Dyžtak to přeskočte, já si nemůžu pomoct, jako s tou Zdí, co? Jako že už to každej zná. To bylo keců a už to tam je vysmažený. Dyž vono ty romány dou prostě nějak pomalejc, no.

Ta moje věčná posedlost vzkazama a nápisama. Tudle sem šel a u sámošky bylo křídou na asfaltu napsaný: Povahu máš dobrou ale někdy kecáš. Sem si myslel, kurva, dou po mně. A tak sem se votáčel a ukecával se, že si tam jenom hráli ňáký děti a místo Udělej 10 dřepů psali takovýhle kraviny. A tak sem se podíval do vejlohy jako do zrcadla, abysem se ujistil, že se už neklepu a tam skrzevá muj klepoucí se vodraz prosvítala ta tlustá pokladní a usmívala se na mně, jakože všecko ví a tak hrozila baculatym prstem a aby bylo vopravdu zychr vo co gou, tak eště ukázala na ten asfalt a vočima morzeofkou mrkala se-ne-ser-se-ne-ser.

***

Mistr řekl:

Na počátku nebylo nic. Ani On.

Pak On vymyslel první Legendy.

Pak stvořil hvězdy a říkal je hvězdám.

Pak stvořil skály a říkal je skalám.

Pak stvořil moře a říkal je mořím.

Pak stvořil prvního člověka a říkal je jemu.

My Legendy neznáme, ale můžeme naslouchat hvězdám a můžeme naslouchat skalám a můžeme naslouchat mořím.

Můžeme naslouchat sami sobě.

***

Napsal jsem povídku o ufonech, kteří využívali pozemšťany k získávání energie tak, že přeměňovali pohyby lidí na elektřinu. Nejdůležitějším druhem pohybů byly samozřejmě pohyby kopulační. Každá postel tak byla důmyslnou elektrárnou. Vlastní povídka vyprávěla o tom, jak jeden ufon na Silvestra usmiřuje dva naštvané milence, aby splnil roční plán.

Taky jsem napsal povídku o stromu, který neměl rád lidi. Prostě ho štvali. Došlo to tak daleko, že ukradl policajtovi pistoli a zastřelil kluka, kterej do něj chtěl něco vyrejt. Byl jsem zrovna v pubertě. Byl by nás asi zastřelil víc, ale měl problémy s nábojema.

A taky jsem napsal povídku o planetě, kde žili živočichové, kteří vyráběli zlato. Byly to takové obří perlorodky, i když zjevem se od nich velmi lišili. Vypadali jako neforemné hromady třaslavého poloprůhledného zelenkavého slizu velké jako stodola. Nemohli se pohybovat, a tak pouze leželi a zlato v nich vznikalo jaksi mimochodem, představovalo pro ně obdobu našich žlučových nebo ledvinových kamenů. Mohli žít v symbióze s lidmi, kdyby nebyli tak odporní a kdyby jejich zápach nevzbuzoval v člověku silnou nevolnost. Takhle se se k nim nikdo nechtěl ani přiblížit. Ale Vozkchlové, jak se jmenovali, dokázali člověka telepaticky přinutit, aby se nechal spolknout, prodral se jejich nechutnými vnitřnostmi a zlata je zbavil. Často se stalo, že lidi, kteří to prožili, byli tak vyčerpaní, zhnusení, a zmatení, že si ani neodnesli vzácné valouny.

***

První člověk byl pak prvním Vypravěčem a vyprávěl Legendy svému lidu. Všichni jim naslouchali ale nikdo je nebyl schopen reprodukovat...

Po dlouhém hledání a putování po celé zemi našel první Vypravěč svého nástupce. Odešel s ním do ústraní a šedesát let ho učil Legendám. Učil ho naslouchat hvězdám a skalám a moři. Učil ho mlčet a naslouchat sobě a učil ho vyprávět. Po té době převzal nový Vypravěč jeho úkol. Takto se Vypravěči po staletí střídali a bylo jich právě devadesát devět, když došlo k Pohromě.

***

Já vám řeknu, jakej mám někdy pocit. Jako ve špatně udělaným filmu. Né špatným, to vůbec nehodnotim, ale špatně udělaným.

Vobčas třeba vypadnou postsynchrony. Někdo votevírá a votevírá pusu a člověk si myslí, že už by snad měl něco řikat, a von furt nic. A jindy najednou zas něco slyšim, ale nikdo kolem nevypadá, že něco řiká.

Režie a střih jsou taky hrozný. Některý scény jsou strašně roztahaný, pointy vůbec nejsou vypíchnutý, kamera statická, herci často vypadnou z role a jenom tak breptaj, než se zase chytnou. Já sám to flákám a rejža nic, nic, nic.

***

Připisují jí hříchům lidí i pandémii dýmějového moru. Pravým důvodem je, že lidé znali příliš. Proto také Pohroma smetla nejprve Vypravěče a pak ostatní.

Lidé příliš doslova, příliš podrobně znali obsah Legend. Bylo to zásluhou Vypravěčů, kteří jejich předávání věnovali příliš mnoho práce. Nový Vypravěč se od starého učil vyprávět Legendy příliš dlouho, takže je nakonec skutečně uměl. Příliš často pak Legendy vyprávěl lidem, takže je každý mohl slyšet. Dokonce se stávalo, že někteří obyčejní lidé byli schopni si útržky Legend pamatovat.

***

Po Pohromě přežily jen izolované skupinky lidí, které proti sobě navíc bojovaly o ovládnutí omezených zdrojů. Zlomky Legend přesto přežili celé generace v paměti lidí. Víme, že v nich byly návody na nejrůznější praktické dovednosti. Učily kout rudu, rozdělávavt oheň třením dlaní, tkát sítě na lov Ryb nebo přemisťovat myšlenkami předměty. Další Legendy obsahovaly zaříkávání proti nebezpečím, která nám už nehrozí a písně o hrdinských skutcích osob, které už neznáme.

***

Teď fakt teda nevim, koho byste si měli tak zapsat. Aspoň vám řeknu, jaká je nejblbější věta na světě. Nejblbější věta na světě je Život je vo něčem jiným.

Ta je, co? To z toho uplně kape.

Jo, jo, pravdy vo životě. Jedinej fakt, kerej bych možná moh považovat za Pravdu vo Životě je nejspíš: Dělá mi problémy močit na veřejných záchodcích. A na tom stejně nejde postavit žádná zvláštní životní filozofie. Eště tak naplánovat cestu středem města, to de.

***

To o těch Legendách je dobré ne? Je to zrovna pasáž, na kterou jsem velmi hrdý. Myslím, že se mi podařilo udržet ducha těch starých vyprávění. Nejvíc se mi ovšem povedly ty návody na dvě mystické činnosti, které nikdo nezná. Myslí si, že je zapomněli, jako spoustu jiných věcí, ovšem tentokrát se pletou. Ty činnosti jsou můj výmysl. Kdo to kdy slyšel, rozdělávat oheň třením dlaní a tkát sítě na lov Ryb. Kdo z mých posluchačů asi tuší, že jsem si ta zvláštní zvířata jménem Ryby vymyslel? Asi se domnívají, že Ryby patří k bájným Drakům a ptákům Moa. Nejdůvěryhodněji totiž působí, že jsem ty dvě činnosti zařadil mezi takové, které umí každé malé dítě. Skutečně si myslím, že se mi tahle pasáž podařila.

***

To s tim Vypravěčem docela de, ne? Zvlášť ta divná atmosféra, jako by bylo všechno vo kousek posunutý, ale jenom vo kousek. Nemůže to bejt uplně postavený na hlavu, v tom by se nikdo neorientoval.

No a ta hlavní finta je v tom, že každej kousek je posunutej jinak a jak tak sou přes sebe, vytvářej něco jako moaré. To je jedno, že některý se tvářej jako že sou vo úroveň vejš. Tim líp.

***

Před několika staletími se jeden z Mistrů pokusil obnovit tradici Vypravěčů. Prošel celou zemi a sbíral příběhy, které si lidé vyprávěli. Snažil se z nich oddělit základ a restaurovat tak Legendy. To, co tímto postupem vytvořil potom předal úzké skupině svých žáků. Nevěděl, zda to, co je učí, odpovídá alespoň části původních Legend, stejně, jako to nevíme my.

Mohlo se stát, že právě naopak poslední zbytky Legend ze svého poselství vyřadil a nechal v něm jen věci umělé a mladší. Mnohonásobným opakováním se možná také některé části zkomolily. Někteří dokonce tvrdí, že si Mistr části Legend prostě vymyslel. Nedosti na tom, prý je to běžnou praxí i u dnešních Vypravěčů. Kdo ví, kde je pravda.

***

Já vlastně moc nechci psát à la these. Ani si nemyslim, že by mi to nějak šlo. Ale tohle tak placama, co?

Třeba ty citace, co? Dyť k tomu, aby člověk něco citoval, to ani nemusí číst, co? Tak například úplně na konci tohohle románu. Tam klidně cituju příručku Mariáš od A do Z. A přečet sem jí? Nepřečet. Jenom betla a ty rčení, co?

Pro vaše pohodlí, tenhle román končí docela stylově. Takhle:

U Bucků zhasli.

***

Pravda je jako líný Vozkchl, jak praví Legendy. Sedí a nevyhledává nás. Musíme se jí dobírat sami. Ale není bezpečné, dostat se do její blízkosti. Takže ji nikdy úplně nepoznáme.

Pravda je jako Vozkchl.

***

Sme jednou chtěli jít do grejkáče.

(Grejkáč je hospoda.)

Ale nevěděli sme, jestli máme dost peněz.

(Za peníze je cvetler.)

Tak sem řek:

Řekni mi, kolik máme peněz. A rovnou to vyděl deseti vosumdesáti a zaokrouhli dolu.

(Deset vosumdesát stojí cvetler.)

(Cvetler je pivo.)

A Pa povídá:

To je dobrý. Až zas budeš psát nějakej román, tak to tam vraž.

Sem se usmál, potěšenej, koho by to netěšilo, ale pak sem si řek, že je to těžký. Vono by to nejspíš nějak nevyznělo napsaný. A navíc bych musel složitě vysvětlovat, co to je grejkáč a peníze a cvetler, a kolik stojí.

***

Zvěte mne Vypravěčem, neb jím jsem. A nezvěte mne Mistrem, neb jím nejsem. My Vypravěči odvozujeme svůj původ až k Prvnímu Vypravěči, který vyslechl Legendy. A Mistři? Kdo to jsou Mistři? Kdo kdy viděl nějakého Mistra? Je to pověst, báje, špatná báje, přestože jí zařazují mezi Legendy. Nepatří tam. Legendy mluví o Vypravěčích a proto Vypravěči mluví o Legendách a vyprávějí Legendy. Mistr není než prázdné slovo. Zvěte mne tedy jednou provždy Vypravěčem.

***

Pokaždý, když čekám na zastávce u blázince, prohlížim si lidi, co stojej kolem, a podezírám je, že to sou blázni. Snažim se uhodnout, jakou duševní chorobou asi trpěj.

Kleptoman v kšiltovce pronásleduje pani se dvěma taškama, co trpí stihomamem. To, co se vedle mě tak pěkně směje, je hysterka a naproti na chodníku se pere schizofrenik. Slečna v minisukni s chvějícím se chřípím by určitě nejradši zdbičovala nějakýho psa, zatímco tenhle člověk je docela normální debil. A támhle se vede za ruce lehká deprese s těžkou depresí.

A pak sem se zarazil. Co když takhle sleduje někdo i mě? Co si asi myslí? Proč si podupáváš nohou do taktu? No, a schválně si poslechni, co si to pořád polohlasně zpíváš:

Až k nám přídou Bulhaři Rumuni, Turci a Tataři.

A teď, podívej, teď ti dokonce z koutku ukápla slina.

Ale uklidnil sem se. Ne, ne, blázni, vždyť to sou blázni. Ty si ničeho nevšimnou. Můžu si dělat, co chci. Akorát támhle tomu ve skafandru nesmim moc vodporovat, aby nevytáh Paprskomet. Jenom, když bude chtít, abych se s nim proletěl v létajícim talíři, co má schovanej za popelnicema, řeknu, že nemam čas, že musim do práce.

Autobus jede. Co to je za číslo? 152. Nic jinýho tu nejezdí. Součet cifer je vosum. Sudý, zase sudý. Smůla celej den. Aspoň zkusim se zavřenejma vočima vosumkrát plivnout vedle levý nohy. A dám si eště vosumkrát Až k nám přídou, to by mohlo pomoct. Doufám, že si sednu.

***

Na počátku nebylo nic. Ani On.

Pak On vymyslel první Legendy.

Pak stvořil hvězdy a říkal je hvězdám.

Pak stvořil skály a říkal je skalám.

Pak stvořil moře a říkal je mořím.

Pak stvořil prvního člověka a říkal mi je.

***

Poslouchejte.

Kdysi dávno byly naše Kostry samostatné bytosti. Chodily hrdé, pevné a vztyčené, blýskaly se a zářily odleskem slunečních paprsků. Bojovaly s Draky, kterých bylo všude kolem plno. A my, my jsme se jako beztvaré kusy bláta, třaslavé placky, povalovali po zemi.

Proč se s námi vlastně spojovaly? Já vám to řeknu. Schovávají se v nás. Ale před kým? Kdo je vystrašil, že se odhodlaly k takové věci? Natekli jsme jim do lebek, kde teď místo krásných souměrných krystalů mají náš kašovitý mozek a oči. Ten někdo pro ně musí být strašně nebezpečný. Kdo to je? Nevím.

I dnes, když si jsou Kostry jisté, že jsou v bezpečí, uspí nás a vylezou si protáhnout kosti. Poskakují, radují se a kopou do našich ochablých těl. Proč? No, že v nás musejí pořád vězet.

Jak to vím? Od své vlastní Kostry. Jednou jsem se zase probudil samá modřina a uhodil jsem na ní. Neřekla nic přímo, byla opatrná, ale já si spoustu věcí domyslel a řekl jsem jí, jestli je to pravda, ať kývne.

A ona kývla.

***

Jako vždy, když měl nějaké pochyby, vzal kalkulačku, namačkal

3x6

a zmáčkl

=.

Na displeji se objevilo

18,

což ho obvykle uklidnilo. Dnes však nedůvěřivě dvakrát zaklepal na displej. Nestalo se nic. Trochu zklamaně a podrážděně udeřil ještě asi třikrát prstem do displeje. Na displeji se najednou objevilo:

sytý, syn, syrový.

Rychle zmáčkl nějaké tlačítko. Nápis zmizel a vystřídal ho:

alónky pouští a jeden řiká bach.

Znovu zmáčkl nějaké tlačítko. Displej zůstal tmavý. Po chvíli se na něm objevilo:

Tak co ještě chceš?,

Tancuj dál,

Zmáčkni nějaké tlačítko.

Zmáčkl nějaké tlačítko. Napsalo se:

Řekni ááá,

Nejsi příliš rozervaný?,

Zmáčkni nějaké tlačítko.

Neudělal nic. Napsalo se:

Zmáčkni nějaké tlačítko,

Zmáčkni nějaké tlačítko,

Zmáčkni nějaké tlačítko.

Neudělal nic. Napsalo se:

Ono to je celkem jedno, ale navenek by možná lépe vypadalo, kdybys mačkal nějaká tlačítka.

Zmáčkl nějaké tlačítko. Na displeji se objevilo:

Co pro mě znamená dnešek?,

Co je mi do zítřka i včerejška?,

Ehm ...Mistr ...už brzy umře,

Když jsi řekl ááá, řekni i bééé,

Nepřestávej tančit,

Když něco opravdu, ale opravdu, chceš, tak to dokážeš,

Většinou,

Už jsi měl dávno zmáčknout nějaké tlačítko.

Zmáčkl nějaké tlačítko a pomyslel si:

Už nikdy se na ni nebudu moci jen tak podívat.

Napsalo se:

Už nikdy se na ni nebudeš moci jen tak podívat,

Zmáčkni nějaké tlačítko.

Zmáčkl nějaké tlačítko. Objevilo se:

Zmáčkni nějaké tlačítko,

Tancuj!.

Zmáčkl nějaké tlačítko, rychle dopil sklenku, naštvaně si řekl, že mohla počkat na pánskou volenku, a vydal se na parket. Cestou ale musel na záchod. Všiml si, že škvírou záchodových dveří rytmicky unikají obláčky páry. Otevřel dveře a vnitřek místnosti mu připadal podivný. Na první pohled ale nevěděl proč. Nechtěl nad tím moc přemýšlet, tak za sebou zavřel dveře a ocitl se v příjemném tichu. Ticho přerušilo jenom tlumené zapískání výpravčí. Vlak se s ním rozjel, jel stále rychleji a rychleji a odvážel ho daleko, ach tak daleko.

***

Mistr řekl:Velká, velká je Země. Velká a plochá ve své velikosti, ač plná hor a roklin, nad jejichž rozměry se nám tají dech. Jí je to ale jedno. Je velká a plochá a kruhová. Velká, velká mramorová deska. A tu desku nesou na svých hřbetech čtyři velké, ohromné Želvy -- Bílá, Modrá, Průhledná a Smutná.

I čtyři ohromné Želvy musejí na něčem stát. Stojí na krunýři ohromného, obrovského Slona. Ano, obrovský, obrovský Slon. Slon s koženým obojkem, na němž je vyryto jeho jméno. Každé písmeno toho jména je tak velké jako celá Země. A všechna písmena dohromady tvoří jméno Přepínám.

***

Víte, s tim poznamenávánim byste si toho už mohli pomalu nechat. Já sem vám řikal, že to neni dobrej nápad. To bylo furt semhle Bukovskej, támhle Brótigen, tohle je snad doslova z Majnkampfu a já nevim co. Tak snad eště toho Elena a Endrsnovou, takový to Poslouchejte.

Šťouralove.

Řeknu vám na to eště jeden kóan vo Povi, za trest.

Šli sme vod psů a přemejšleli, jak budem zpívat

Včera sem přemjšlel neska mam depresi.

Pa samozřejmě řek, že už to vymyslel a začal zpívat. Když dozpíval, někdo podotk, že je zajímavý, že to je úplně stejně jako Černé oči, děte spát. A na to Pa děl:

Vy mě nenaserete. Vzhledem k tomu, že se nacházíme v éře postmodernismu, beru to jako vyznamenání.

Pa, totiž, kupuje lahváče jenom zelenejch flaškách. A když chce, aby něco vopravdu vyšlo, dá ruce v pěst a řekne:

Buduščeje.

***

V našem životě je spousta věcí, se kterými si nedovedeme poradit. Spousta. Ano, jsme na ně krátcí. Slon, Vozkchlové, Poslední smrt. Nikdo proti nim nic nezmůže. Přesahují nás a zároveň nemáme nic, co by nás také přesahovalo a pomohlo nám. Zdá se, že tedy zbývá jen oddaně čekat.

Ale něco přeci jen dělat lze. Mohu vám o nich vyprávět příběhy. Příběhy smutné až k pláči. Příběhy tak smutné, že ani není pláč, kterým by bylo možné je oplakat. A také příběhy veselé, plné smíchu a pyšného vzdoru. Co na tom, že s Poslední smrtí nic nesvedeme? Můžeme se jí vysmát. Ano, dnes se jí můžeme klidně vysmát. Vždyť, nejspíš, přijde až zítra. Vozkchlové neexistují. A Slon? Slon je ještě dál, než Poslední smrt.

Určitá pýcha je častá v příbězích, které znám. Většinou jde o příběhy vyprávěné v první osobě. Ta suverenita má samozřejmě zakrýt všechny obavy a pochyby původního vypravěče. V jistém smyslu mi jsou tyhle příběhy velmi sympatické. Představuji si jejich autora, jak předstupuje před lidi a trochu chvějícím se hlasem a schválně hodně nahlas křičí něco, co lze ve skutečnosti přeložit asi jako:

Podívejte, zkusim to, takhle. Jo, jo, jasně, to bude určitě vono.

***

Mistr se rozhodl, že zjistí, jaké je tajemství jména obrovského Slona. Došel na kraj mramorové zemské desky a stálo ho to skoro celý život. Sešplhal na jednu ze čtyř ohromných Želv. Byla to Bílá. A stálo ho to skoro celý zbytek života. Minul zbylé Želvy -- Modrou, Průhlednou, i Tu, co neměla jméno. Po krunýři obrovského Slona se dostal až k obojku a tam zemřel.

Každý ze svých následujících životů věnoval tomu, že prošel vždy jedno písmeno. Jen tak ho totiž mohl přečíst. Na konci každého písmene zemřel. Když zemřel na konci posledního písmene a opět procitl uprostřed krunýře, mezi čtyřmi ohromnými Želvami, znal tajemství jména obrovského Slona.

Upřel svůj zrak někam doprostřed Temna, zaklonil hlavu a soustředil se na velký výkřik. Potom pomalu vykřikl:

Ty, slyšíš mně, Přepínám!

Než se mohl dočkat nějaké odpovědi, stalo se neštěstí. Ta, co neměla jméno se chtěla podívat na Mistra, kterého si oblíbila. Upřela na něj svůj zrak, ale jeho síla byla strašná a Mistr se na místě rozpadl. Žádný další život už neměl. Od té doby Ta, co neměla jméno sluje Smutná.

***

Tak, Tome, s tou biografií, kdyby ti to nějak pomohlo, tak bysem ti moh napsat třeba celej kus kapitoly.

Vzpomínám si, že mezi jeho oblíbená témata patřily spory s Pou o velikostech a počtu jejich penisů. Pa obvykle říkal, že má dva. On přiznával, že má pouze jeden, ale tvrdil, že je tak veliký, že při erekci dochází k vážnému nedokrvení mozku a on obvykle omdlí. Oba se ale shodovali na tom, že k erekci u nich dochází neobvyke rychle. Často dokonce ještě dlouho před patřičným podnětem. Pokud samozřejmě nejsou příliš unaveni.

***

Na památku Mistra by měl každý alespoň jednou za život provést symbolicky obdobu jeho činu. Většinou se tak děje po dlouhých přípravách, které musejí mít osm částí, protože magické číslo osm značí počet písmen jména obrovského Slona. Po přípravách člověk skloní hlavu k zemi a jmenuje jména čtyř Želv ustálenou formulí:

Jmenuji Bílou, jmenuji Modrou, jmenuji Průhlednou a jmenuji Smutnou. Na to hlavu pozvedne a vyřkne: Ty, slyšíš mně, Přepínám!

***

Už se nám to chýlí, tak snad je pomalu čas říct si, vo čem to vlastně je, ne?

Je to vo tom, že všechny věci a informace máme bůhvíkolikrát zprostředkovaný, zkomolený a pokažený.

Je to vo tom, že vlastně nevíme, jak je to dovopravdy.

Je to vo tom, že žádný dovopravdy neni.

Je to vo tom, jak na různejch rovinách dezinterpretace narážíme na různý nesmysly a protiklady, který takhle doopravdy nemůžou bejt.

Je to vo tom, že tak doopravdy sou.

Vlastně je to vo tom, že život je vo něčem jinym, ne?

Je to vo Psech. Koneckonců, podívejte se do rejstříku.

***

Výprava na posledního Draka byla velkolepá a slavná. Účastnil se jí Princ, Vypravěč, Mistr a poslední Kostra. Draka měl zabít Princ, ale ostatní se snažili mu ze všech sil pomáhat. Vypravěč mu za dlouhých večerů cesty vyprávěl části Legend, které pojednávaly o boji s draky. Mistr vyráběl osm mečů a zaříkával je. Poslední Kostra pomáhala při všech činnostech a svítila odlesky drahokamů v očích.

Když se přiblížili k dračímu doupěti, zdálo se, že Drak snad pošel sám, takový byl kolem klid. Princ se hlasitě zasmál a vtom se nad vrcholky stromů objevila ohyzdná hlava obrovského Psa.

Pes?, zhrozil se Princ.

Legendy praví, že Drak se pro každého zjevuje v jiné podobě. Vždycky však tak, že je to pro něj nejhroznější, řekl Vypravěč.

Já vidím obrovského Slona, řekl Mistr, vím, že mne čeká. Doufám, že budu mít dost sil a že mi pomohou Želvy. Jmenoval jména čtyř Želv ustálenou formulí: Jmenuji Bílou, jmenuji Modrou, jmenuji Průhlednou a jmenuji Tu, co nemá jméno.

Vypravěč řekl: Já vidím zvláštní obraz. Člověk cosi přenáší z jedné Knihy do druhé a používá třetí. Má tohle být má zkáza?

Co to jsou Knihy? zeptal se Princ.

Já také vidím nejhroznější věc, naše největší nebezpečí, řekla poslední Kostra.

Co je vaším největším nebezpečím? zeptal se Princ. Nikdo už ale nestačil odpovědět, protože Pes zaútočil.

Princ vzal první z mečů a postavil se Psovi. Meč se roztavil v horku Psova dechu. Princ vzal druhý meč a ten se rozpadl v hluku Psova řevu. Princ vzal třetí meč a ten zrezivěl ve vlhku Psích slin. Princ vzal čtvrtý meč a ten se zapletl do Psích chlupů. Princ vzal pátý meč a ten se roztříštil o Psovu hruď. Princ vzal šestý meč a ten byl rozdrcen Psovými tesáky. Princ vzal sedmý meč a ten se změnil na prach v mraze Psova ledového pohledu. Princ vzal osmý meč a ten prostě zmizel se sotva slyšitelným Sory.

Pes se vrhl na poslední Kostru, zabil ji a snědl. Před smrtí stihla Kostra hodit princi podlouhlý předmět. Princ ho chytil, byl to Paprskomet. Nastartoval ho a jedním švihem setnul Psovi hlavu. Celý zbytek života potom přemýšlel nad tím, co vlastně Kostra viděla a jak to, že její vlastní smrt odpovídala jeho představě draka. Bylo snad možné, že poslední Kostra viděla také Psa?

***

Na počátku nebylo nic. Ani Já.

Pak jsem vymyslel první Legendy.

***

Příde Pa a povidá: Já sem tak utahanej, že mam děsně pomalý reakce. Mě se dokonce i erekce dostavuje vo den pozdějc. Ale zase přesně.

Pak sme ale šli k Jerry, zotavil se a sjel se tak rychle, jak to umí jenom von. Pak chtěl Jerry sbalit, protože vona je fakt docela fajn. Pak už tam vubec nechtěl bejt, a to bylo divný, protože Jerry byla fakt docela naměko. Ani nedopil, musel sem to dosrknout, ale jenom to zvětšilo mojí depresi, že do sebe zase zbytečně strkám prachy. Táhlo ho něco ven. Museli sme totiž pokřikovat na nějaký inženýry a museli sme nechytit žvejkačku a museli sme zkusit vodpálit raketu, co vypadala jako lampa. Ale vyškrtali sme všechny sirky. Ty sirky, co Jerry přinesla Povi na mrňavym talířku, když mu předtim strašně eroticky připálila. Tak pak už sme jenom museli nasednout Pu do tramvaje a řikat mu názvy všech těch stanic, co musí minout. A von se musel usmívat a přikyvovat a řikat Jasně, teď je mi to konečně naprosto zřejmý, vééé. Nakonec už jenom musel Pa blbě vystoupit, ale to sme stejně všichni čekali.

Víš, Pa, Jerry tě stejně miluje.

***

No a máme to za sebou. A byla to jenom jedna kapitola. Ale macatá.

čekání na becketta (http://sweb.cz/beckettt), (c) 2003 roman (ro) neruda.