Kostry (úryvek z románu Vypravěč)

Roman Neruda

Poslouchejte.

Kdysi dávno byly naše Kostry samostatné bytosti. Chodily hrdé, pevné a vztyčené, blýskaly se a zářily odleskem slunečních paprsků. Bojovaly s Draky, kterých bylo všude kolem plno. A my, my jsme se jako beztvaré kusy bláta, třaslavé placky, povalovali po zemi.

Proč se s námi vlastně spojovaly? Já vám to řeknu. Schovávají se v nás. Ale před kým? Kdo je vystrašil, že se odhodlaly k takové věci? Natekli jsme jim do lebek, kde teď místo krásných souměrných krystalů mají náš kašovitý mozek a oči. Ten někdo pro ně musí být strašně nebezpečný. Kdo to je? Nevím.

I dnes, když si jsou Kostry jisté, že jsou v bezpečí, uspí nás a vylezou si protáhnout kosti. Poskakují, radují se a kopou do našich ochablých těl. Proč? No, že v nás musejí pořád vězet.

Jak to vím? Od své vlastní Kostry. Jednou jsem se zase probudil samá modřina a uhodil jsem na ní. Neřekla nic přímo, byla opatrná, ale já si spoustu věcí domyslel a řekl jsem jí, jestli je to pravda, ať kývne. A ona kývla.

čekání na becketta (http://sweb.cz/beckettt), (c) 2003 roman (ro) neruda.