Dřevěná deska

Roman Neruda

PONDĚLÍ

Ježiš, mně se do tý Reality dneska vůbec nechce. Pondělí je vždycky takovej zkurvenej den, protože přes víkend se nahromadí spousta práce. Aspoň, že mi Ta Větší připravuje chleba se špekem ke svačině. Ta Menší samozřejmě ještě spí. Koukám se na Tu Větší, jak krájí chleba. Napíná se jí přitom pravý prsní sval. Na bradavkách jí zůstaly stopy mouky.

Jsem tak rozrušen, že na odchodu málem zapomínám esáčko.

BOJ S DRAKEM

Na skále stojí muž a zvrací poezii
ze zad mu vyrůstá už třetí hlava
nemá nemá nemá dost
a slavíci nad ním
pomalu, ale jistě
tlučou špačky
přes hlavu

SVATEJ

Neska sem měl jednoho, co tvrdil, že je ňákej Nazarejskej. Tak sem řek fajn, hošánku, a vodved ho před kříž. Zblednul, ale mlel furt svojí. Přitlouk sem ho na kříž a ani při tom necek. Asi si myslel, že ho tak nechám, ale já mu to fakt chtěl vymlátit z hlavy. Začal sem mu ruce i nohy probíjet hřebama. Postupoval sem vod dlaní a chodidel tak po pěti centimetrech. Dostal sem se až k tělu, ale von měl zaťatý zuby a mlčel a vobčas vomdlel bolestí. Byl to tvrdej chlap a nepromluvil ani když sem mu rozžhavenym hřebíkem dělal díry do hrudníku a vypálil mu voči. Pak sem začal bejt unavenej a navíc se mě z toho smradu škvařícího se masa dělalo blbě, tak sem se rozhod, že to skončim. Vzal sem esáčko a napral celej zásobník do jeho hlavy, až mu z ní nic nezbylo. Byl vážně dobrej a řikám si, že kdyby už měl bejt někdo svatej, tak fakt asi von.

VEČER

Probudil jsem se zvukem vlastního dechu, zpocený a zamotaný do přikrývek. Hlavu jsem měl pod polštářem a bál jsem se ji zvednout. I přes polštář ke mně doléhala změť nejrůznějších zvuků. Slyšel jsem, jak něčí, snad můj, nepříjemný hlas říká Já jsem pro onanii všema deseti. Spousta dalších hlasů přes sebe chrlila útžky vět. Dřevěná deska, říkáte ... Aha ... Neviděla jste někde Tu ... V podstatě euthanásie ... Zdálo se mi, jako by ... Ano? ... Říkám jim, vy mě snad vždycky před tím obracíte na ty záda schválně ... Opravdu jsem to řekl? Té Menší a Té Větší? Dlouho jsem bloudil. Ano? Jak to říkala ta větškyně? Co se s ní vlastně stalo?

REALITA

Tak jak si stojíme s Realitou? Docela blbý, je to na padesátce a rychle stoupá. Tak to abych to na chvíli vypnul, řekl jsem si a sáhl po ovladači na stole, ale ten najednou zfialověl, změnil se v hroudu huspeniny a s mlasknutím stekl na podlahu. Bacha, už je to tady, zařval jsem, strhl esáčko, odjistil a zaklekl. Odkud to asi přijde, rozhlížel jsem se kolem. Najednou se esáčko začalo hýbat a obtáčet mi ruce. Z hlavně se stala hlava a snažila se mi zakousnout do krku.

Po chvíli boje se mi jí podařilo urvat a hodit na zem. V letu se změnila na vejce, ze kterého se po dopadu na zem začalo něco líhnout. Ani jsem nečekal, jestli to bude krokodýl nebo kuřátko, a rovnou jsem to rozšlápl. Zdálo se mi, že tentokrát to bude spíš kuřátko, ale nedalo se nic dělat.

Stejně jsem neměl moc času o tom přemýšlet, protože na mě zaútočil psací stůl. Uhýbal jsem kopancům jeho kovových nohou, které mi neomylně mířily na rozkrok, vytrhával jsem mu šuplíky a přitom se snažil soustředit myšlenky, abych konstituoval ten ovladač. Hlavně aby se mi nepovedl huspeninový ... Tak, konečně se mi podařilo ho udělat. Rychle jsem zmáčknul stopku a všechno se najednou dalo dopořádku. Jenom to kuřátko, a teď už bylo jasné, že to je kuřátko, protože v té loužičce krve bylo vidět trochu žlutého chmýří.

RÁJ

Jak si představuju ráj. Svítí tam sluníčko a je tam teplo. Je to u moře. Je tam zahrada a velkej dům a dostatek papíru a ty úzký černý fixky a hudba a Ta Větší a Ta Menší a eště pár dalších.

HÁDKA

Ahoj,

to se mi stalo ten den, co sem vymyslel, že sem slyšel umírat vlastní myšlenku. Potkával sem samý lidi s papírovejma nosama nebo obličejema nebo rukama, nebo v papírovejch voblecích, jó v papírovejch voblecích, to bude nejlepší. To sem se tenkrát propad tou dírou a oni se strašně hádali a šustili přitom papírem a pak si ty ksichty pobrečeli a ony se jim potrhaly. Vlastně to nebyly ksichty, byly to ty vobleky. On jí zkusil obejmout ale nedovolila mu to, tak obejmul sebe a řek si tak už se nezlob.

Řek jí tak se nad tim logicky zamysli, ale ona se nezamyslela a začla zase brečet a on se naštval, že se snaží to konstruktivně vyřešit a vona si brečí a pak mu bylo smutno a možná by se taky rozbrečel, jenže to nedělal, slzy ve vočích, to jó, to vobčas míval, ale brečet, to nebrečel.

ÁÁÁ

ÁÁÁ ÁÁÁ
Slyšel jsem, že Realita je fajn
Jo, jo.

ÁÁÁ ÁÁÁ
A slyšel jsem, že Realita je kurva
Jo, jo.

ÁÁÁ ÁÁÁ
Slyšel jsem, že neexistuje
Jo, jo.

ÁÁÁ ÁÁÁ
A taky jsem slyšel, že jsou dvě
Jedna Menší a druhá Větší
Jo, jo.

ÁÁÁ ÁÁÁ
Slyšel jsem, že Realita je fajn
Jo, jo.

PES

Vzpomínám si, jak jsem tuhle seděl v křesle, řekl jsem Té Větší a Té Menší, pamatuješ? Ano, pamatuju, řekla Ta Větší a Ta Menší, seděl jsi v křesle a já byla tvůj pes. Leželas vedle a já tě hladil. Hmm, hladil. Hladil jsem tě a miloval jsem tě. Nemiloval, koukal jsi, jak se miluju já. Chmm, hmm.

ESÁČKO

otoč se
řekl jsem jí
obrať se zády
vyhrň si sukni
svlíkni kalhotky
rozkroč se
předkloň se
pořádně, dotkni se rukama země
pak jsem vzal esáčko a zasunul jeho hlaveň pomalu do její pochvy
při pohybu jsem cítil každou malou nerovnost uvnitř
a taky jsem cítil chvění jejího těla
pak jsem esáčko pomalu vytáhl a díval se na vlhkou kluzkou stopu na konci hlavně
příští tejden
řekl jsem jí
už takhle buď připravená
a předtím se sama pořádně vzruš

SEN

Lítací, kurva neska prostě musim mít lítací. Přivřu oči a hledám, ze který lampy to příde. Pak se z jedný voddělí paprsek a letí směrem ke mně. Cestou se rozšiřuje, takže je z něj velkej světelnej tunel, jehož konec se blíží. Když se mě dotkne, pochromuje mi tělo, takže sem celej blejskavej a to znamená, že můžu lítat.

Vstanu, dojdu k voknu, vylezu na rám a sedim tam, drže se jednou rukou. Balancuju na tý hraně, cejtim, jak mnou prochází proud světla z tý lampy a jak to rozechvívá celý moje tělo. Nechám v sobě narůstat touhu pustit se a plavat tim světelným tunelem a zatím si jenom hraju s myšlenkou, že, až to nepude vydržet, stanu se jednim z těch fantastickejch světelnejch útvarů, co se vznáší všude kolem.

OKNO

Musí se ta věc s tím oknem stát
Musím mít stále pocit, že čehokoliv dosáhnu, není to přesně, jak bych si představoval
Musím vždycky ztratit, na čem mi záleží
Musí to být vždycky moje vina
Musím si ze zítřka pamatovat jen svoje smutky
Musí ta hloupá hrací skříňka stále přehrávat jednu písničku
A Musí se ta věc s tím oknem opravdu stát

DĚTI

Tenkrat sme taky jeli v tramvaji s těma dětma, co potom s náma vystoupili a furt se motali kolem a já si řikal proboha, snad s náma nepudou dovnitř. Pak zmizeli a já sem vodemk dveře a voni už tam všude byli. Vodevřu ledničku a vypadne dítě a líže si nudli, sedim na záchodě a na každym koleně mam blonďatou holčičku s copánkama a klíčem kolem krku, jsou strašně milý a já si řikám, kerá svině, kerá svině zase co dělala s Realitou.

NAMÁSKÁR

Namáskár! řekla, těsně poté, co si mě stopla. Myslel jsem si, že to vybalí, ale čekal jsem, že mě bude chvíli voťukávat. Není to nebezpečné, odhalit karty před neznámým člověkem? Co kdybych byl ...? Nevypadáš na ně, bratře ... nechám se vést svými pocity ... stejně ... někdo musí riskovat ... být v první linii ... Půjdeš se mnou? Tentokrát ses sekla, řekl jsem ... Jaká je tvoje osobní mántra? Tu ti přeci nemůžu říct. Mně jí neřikej, začni jí předříkávat sobě, řekl jsem a vytáhl esáčko. Každej děláme svojí práci. Myslíš, že stojíš na správný straně? Myslíš, že to je ta Realita? Jsou to jenom tvoje představy. Hele, nezkoušej to na mně. Jo, tvoje blbý představy, kvůli kerejm já umřu. Kurva, já nevim, nevim ... dyž tě nezabiju, zabiješ ty mně. Nechci tě zabít, prostě jen chci v klidu odejít ... Můžeš jít se mnou. Doprdele, copak si myslíš, že nevidím, jak přitom chrastíš růžencem v kapse a nohou kreslíš ty runy, jak si mumláš zaříkávadlo? To se ti snad něco zdá, řekla, víš, jsi mi sympatický, a usmála se, strašně sympaticky a mile a svůdně se usmála. Ale já viděl, jak ji obklopuje nezřetelný nazelenalý opar a její oči dostávají ostrý zelený lesk. Uskočil jsem na poslední chvíli a za zlomek vteřiny už z těch jejích očí vystřelil zelený paprsek do místa, kde jsem před tím stál. V letu jsem odjistil a začal naslepo střílet. Viděl jsem, jak se z jejího těla stává krvavý smotek a řval jsem vzteky a smutkem.

TA MENŠÍ A TA VĚTŠÍ

Tak né abyste to rozjížděly beze mě, řekl jsem Té Větší a Té Menší. A proč né, řekla Ta Větší, stáhla Té Menší džíny a začala jí hladit po nohou. Soustředila se na vnitřní stranu stehen a při hlazení roztahovala a pokrčovala nohy Té Menší. Ta Menší si zatím rozepnula košili a hladila si ňadra. Obě mě poočku sledovaly, usmívaly se a pak Ta Větší napřímila prostředníček pravé ruky a pomalu jím projela celý rozkrok Té Menší od zadečku až k pubickému ochlupení a pak pokračovala dál až k pupku. Po prstu zůstávala na kůži Té Menší vlhká stopa. Ta Větší potom sklonila hlavu a jazykem kopírovala dráhu prstu v opačném směru, takže se vlhká stopa ještě rozšířila. Ste potvory, řekl jsem Té Větší a Té Menší, fakt potvory. Obě se zasmály a pokračovaly.

MOJE MILÁ

Moje milá
ty jsi taky celá od krve
a mezi zuby chutnáš slaně

VĚŠTKYNĚ

Prý umíš věštit budoucnost, řekl jsem věštkyni. Hmmmm. Jak to, že znáš moje jméno? Chmm, má ústa jsou již příliš unavená neustálým popisováním toho, co se stane. Co chceš vědět o své budoucnosti? Chceš znát tu věc s tím oknem? Zajímá tě, co se nakonec stane s Realitou? Přijde ti dopis, budeš izolován Tam, budou se ti zdát sny a potkáš spoustu žen a mužů, některé z nich zabiješ. Ve snech? Doopravdy? Nerozeznám sny ani Realitu ani svůj život. Ano, nerozeznáš. Ale s tím ti nepomůžu, umím jen předvídat budoucnost. Řekni mi teda, co se stane za pět minut. Za pět minut odsud odejdeš. Hm, to by uhod každej, co se stane předtim. Předtím vytáhneš z batohu esáčko a zastřelíš mě. Ty ... ty to víš? Hmmmm. Je to moje práce. Tak ... proč's něco neudělala? Přišel můj čas ... je to tvoje práce, chodit a dělat to, když přijde náš čas. Váš čas? ... Co to povídáš? Nevim nic o vašem čase. Asi to není tvoje práce.

OKNO2

Miluješ mě vubec, řekl jsem Té Menší a Té Větší. Miluju. A jak mě miluješ? Nadevše, řekla Ta Menší a Ta Větší. A udělala bys, co ti řeknu? Vždyť to dělám. Ale cokoliv, co bych ti řek, řekl jsem Té Menší a Té Větší. Udělala. I třeba bys skočila z vokna? Skočila, řekla Ta Menší a Ta Větší. Nevěřim.

Ta Menší a Ta Větší přišla k oknu, otevřela ho a skočila. Proboha, neblbni, počkej, né, to bylo jenom tak, křičel jsem na Tu Menší a Tu Větší a běžel k oknu. Tam jsem si všimnul, že se drží rukama parapetu. Ty si mně ale vyděsila, tak teď honem polez, je to nebezpečný, vždyť víš, že jsem to tak nemyslel. Nemyslel? řekla Ta Menší a Ta Větší. To víš, že ne, vždyť tě miluju. Miluješ mě? Miluju, podej mi ruku, řekl jsem Té Menší a Té Větší. To je dobře, řekla Ta Menší a Ta Větší těsně před tím, než se pustila.

AHOJ

Ahoj !

Je to asi deset minut, co jsi jako vždycky odešla do sprchy a já Ti jako vždycky řekl - nebuď tam moc dlouho. Ale věděl jsem, že tentokrát tam moc dlouho budeš. Asi rok ... Hm ... Vlezl mi do kupé číšník, tak jsem si od něj koupil kafe. Je hnusně sladký ... Napsal jsem první větu svýho novýho románu (Ježiš, mně se do tý Reality dneska vůbec nechce.) ... Šel jsem do umývárny a smyl z rukou Tvojí vůni, která mi tam po včerejší noci zbyla ... Za chvíli vystupuju ... Tahle stránka mi trvala 70 minut ... Tak vidíš ...

Ahoj.

KECY

já kolikrát nemůžu spát,
tak jenom tak sedim a přemejšlim,
jako tuhle, to bylo asi půl desátý,
no,
jak řikám, sedim a přemejšllim

PILNÍK

Zapeč mi do chleba pilník, řek sem Té Menší a Té Větší, já už to Tam nevydržím. Nebo rovnou esáčko. A, to esáčko, řekla Ta Menší a Ta Větší. Udělej velkej bochník a dej dovnitř esáčko. Kdych měl esáčko, já bysem ... No, co bys, řekla Ta Menší a Ta Větší. Víš co mi řek? Že to je samej falickej symbol, fff, falickej symbol. Víš co sem mu řek? No, co's mu řek, řekla Ta Menší a Ta Větší. Mrdal si už někdy svojí mámu? Tý mojí se to asi líbilo, když za mnou chodila pokaždý, když byl táta na noční. Stejně by ti nedovolili si ten chleba vzít, řekla Ta Menší a Ta Větší, a těch pár dní už to vydržíš.

DŘEVĚNÁ DESKA

Vobčas někde mezi svejma věcma najdu zahrabanej ňákej kus papíru a na něm je něco poznamenanýho. Dycky třeba ňákej nápad, věta, metafora, nebo tak něco. Ale skoro nikdy si pořádně nepamatuju, že bysem to psal. Koukám na ty cizí slova napsaný mym písmem a řikám si - To já? Kurva, co sem tim myslel? Naposledy sem takhle našel kus pijáku, kde bylo napsaný: Dřevěná deska - ale nemám čas to vysvětlit. Dřevěná deska. Kurva, co sem tim myslel?

PLACKA

Tak co bylo dneska v práci? řekla Ta Menší a Ta Větší, celej se klepeš. Pojďte ke mně, lehněte si, každá z jedný strany, tak. Já, zabil jsem sám sebe. Šel proti mně, měl na zádech esáčko a něco mi řikal. Byl uplně stejnej jako já. Vůbec neypadal, že mě chce zabít, ale furt se tak blížil a řikal, že si musíme promluvit. Bál sem se, kurva, já se bál, znáš ty jejich finty. Pak řikal, abych neblbnul, že mně přesvědčí, a šáh pro něco do kapsy. Řikal jsem mu, aby to nedělal. Sakra, já prostě musel. V tý ruce měl placku. Stejnou placku, jako mam já. Tu, co jsem si udělal, když jsem byl Tam. To prostě neni možný, tu nemoh mít, hele, vzal sem mu jí. Vytáhl jsem z kapsy dvě stejný placky, jedna byla trochu od krve a na obou bylo mojí rukou vyryto: Měj se na pozoru před Realitou.

DOPIS

Přišel dopis a na obálce bylo napsáno Otevřít, až ti bude nejhůř nebo nejlíp, nebo prostě až budeš v nějaký signifikantní situaci, vzpomínáš si, jak sem ti to řikal v hospodě? Nemáš pocit, jakoby po tobě sáhla smrt? Takový mrazení v zádech?

Tak jsem ten dopis hned otevřel a psalo se tam Správně, nejvyšší čas, žes mě otevřel. Von takovej dopis je sakra signifikantní situace. Hmm, taky sem ti ho napsal já. Kdo já? Já já. Přeci. Ty já. No, co se divíš? Takže tě zdravím a měj se moc hezky.

P.S. No, když už jsi tady, tak vítej. Vítej a užívej si to. A děkuju za ty pozdravy. To bylo moc milý, fakt. Tak, prosím tě, nezapomínej zalejvat kytky. A jinak, jinak je to jedno.

Ale neztrácej čas. Víš kolik času já už ztratil? Hmm, Sešel jsem z cesty, nebo nesešel? Co je vůbec cesta? A je vůbec? Mám pochyby. Mám pochyby o všem. Pochybuju, že bys tenhle dopis psal ty.

Asi už budu končit. Je noc a všichni kolem spěj. Třeba taky spim a zdá se mi, že ti píšu dopis. Hhh, to na mě nezkoušej. Protože i kdyby, tak je to jedno. Jenom počkej, pro jistotu se obrátim na chladnější stranu polštáře. Nesnáším teplý polštáře.

Asi už budu končit. Dochází mi papír. Taky inkoust už mi za chvíli dojde. I nápady. Bojím se, aby mi nedošly uprostřed věty. Nesnáším, abych nemoh dopsat větu kvůli papíru, inkoustu nebo nápadům, co dojdou. Zvlášť v takovým důležitým dopise.

Důležitým? Nevím, vlastně, jestli je to důležitý. Ani si vlastně nevzpomínám, co jsem před chvílí psal. Chchch, moh bych se podívat. Ale to já nikdy nedělám. Nikdy si po sobě nečtu dopisy. Asi bych je škrtnul.

Když si ten dopis píšeš ty, tak co s tím mám já vůbec společnýho? No, ale, když už, tak pozdravuj, jó. Pozdravuj vode mě všechny. Jó? Nezapomeň. Koho? Já nevím, koho. Nevím, jestli znáš ty samý lidi, co já. Možná jó, tak třeba. Chmm, já se vlastně s nikým moc nekamarádím.

Tak v tom případě to nech bejt, jó? Nech to plavat. Klidně se na to vykašli, protože by si s tim měl spoustu potíží. Ty se na to stejně vykašleš, i kdybys nechtěl. Už pěknej kus dopisu ti vůbec nepíšu, ale jenom si ho myslim, chmm.

PADÁK

Haló, probuďte se, říkal ten člověk. Měl svářečské brýle neoprenový oblek a padák. Měl jste zlý sen, ale teď už je to v pořádku. Celý se třesete. Rozhlédl jsem se po místnosti. Nejdřív jsem si myslel, že je noc, ale nebyla skutečná tma. To jenom všechny barvy byly převrácené jako na negativu. Kde je Ta Větší a Ta Menší. Ach ano, to jste křičel. Co to vlastně znamená? Kde je Ta Větší a Ta Menší? Kdo to je? Jsem Tam? Kde? Kde mám esáčko? Co to má být? Nic jste u sebe neměl. A co je támhle to, ukázal jsem na noční stolek. Myslíte tohle v té vázičce? Dejte mi to. Ale klidně, prosím, a podal mi esáčko. Takže, kde je Ta Větší a Ta Menší, namířil jsem na něj. Takhle se nikam nedostaneme, přestaňte si hrát a odpočiňte si, třeba si na něco vzpomenete. Nepotřebuju si na nic vzpomínat. Vim všecko, Realita a tak, musim jít. Nemůžete nikam jít. Lehněte si, nebo zavolám službu. Potřebuju váš padák. Padák, kde bych vzal padák? Nemělo to smysl, vystřelil jsem, vzal si jeho padák a vyskočil z okna.

ŽIVOT

Život, to je takový, že člověk nasedne do vozejčků a jede takovym jako strašidelnym bludištěm a potkává různý věci a ty na něj mluvěj nebo dělaj ksichty a tak. Voni to nejsou přesně ty pouťový vozejčky, neb to nejezdí po kolejích, koleje tam nejsou. Taky spíš než bludiště je to taková jako krajina, takže se tam dá jezdit cikcak.

PONDĚLÍ

V pondělí jsem se vzbudil a měl jsem pocit, že bych do všeho kopnul. Tak jsem kopnul do nohy od postele. Mezi nohou a postelí se objevila škvíra. Budu to muset asi přidělat. Škvíra se zvětšila a zdálo se, že jsem rozkop i postel, z níž se pomalu oddělil roh s nohou. Ale skulina přeskočila na zeď a postupovala oběma směry k podlaze i ke stropu. U podlahy se rozdělila asi na tři škvíry, které se rozběhly po parketách. Rozpadl se koberec, praskl stůl, rozsypala se skříň a vyhrnuly se z ní spousty popraskaných věcí a potrhaných šatů. Pak se škvíra dostala k oknu a rozpadlo se sklo. Z okna přeskočila na protější dům, který se rozlomil skoro přesně v půlce. Dál se skulina rozšířila po obloze a celou jí proťala. Spojila se se spoustou jiných škvír, které asi vylezly dveřmi. Všechno kolem se pomalu a tiše bortilo a padalo kamsi k zemi. Tam se velké trosky měnily na menší a menší a ztrácely své tvary a barvy až zbyl jenom neurčitý šedohnědý štěrk. Kolem byla tma. Ticho. Nic nezbylo. Vydal jsem se rovinou někam k obzoru.

Po dlouhé cestě tichou rovnou a tmavou plochou se v dálce objevila malá budova. Když jsem k ní přišel, zjistil jsem, že je to železniční strážní domek. Uvnitř nebylo nic, jenom svítící žárovka u stropu, starý telegrafní přístroj a zásuvka. Zapnul jsem přístroj do zásuvky, vzal do ruky klíč a vyťukal jsem telegram. Nechtěl jsem Ti ublížit. Mám Tě rád. Za chvíli přišla odpověď. Vždyť já vím. Chci za Tebou. Ne, ještě ne, máš práci. Práci? Všechno jsem zničil. Tebe. A pak všechno. Nemám ani esáčko. K čemu esáčko. A radši už běž. Vytáhl jsem telegaf ze zásuvky a odešel z domku. Když jsem byl asi dvacet metrů od něj, domek se tiše a pomalu rozpadl. Otočil jsem se a vydal do tmy.

čekání na becketta (http://sweb.cz/beckettt), (c) 2003 roman (ro) neruda.