Osoby: Štěpán jeho Deníček Exisťák
Místo děje: zastávka
Exisťák: Štěpáne!
Štěpán: Nazdáááár, no néééé.
Exisťák: Ahoj.
Štěpán: Jak se pořád máš, člověče?
Exisťák: Ale jo, de to, docela blbě.
Štěpán: To já se mám moc fajn, člověče.
Exisťák: Vidím, že nejsi sám.
Štěpán: To je můj Deníček.
Deníček: Můžeš kreslit,
můžeš psát,
ale listy netrhat!
Exisťák: Hmmm.
Deníček: Já jsem jeho Deníček.
Štěpán: Štěpán, těší mě.
Exisťák: Vlastně mě nezajímáte.
Štěpán: A co tady pořád děláš, člověče?
Exisťák: Nic.
Štěpán: Ale néé.
Deníček: Kecá.
Štěpán: Ale nekecej.
Exisťák: Tak ... já nevim. Co asi tak ček dělá na zastávce.
Štěpán: Čekáš?
Exisťák: Hmmm.
Štěpán: A na co?
Exisťák: Až pojede kolem nějaká krůta.
Štěpán: Aha.
Deníček: V upomínku věnuje Milada.
Exisťák: Milada?
Štěpán: Ach, Milada.
Deníček: Ach.
Štěpán: Její sametová kůže a vlahé oči.
Deníček: Mmmm.
Štěpán: Říkal jsem jí: "Moniko, ty jsi naftalín na mé noční můry."
Exisťák: Milado.
Deníček: Ano?
Štěpán: Kdy to bylo?
Deníček: Pátého února.
Štěpán: Pátého února. Kolem zuřila válka ...
Deníček: Vánice.
Štěpán: Vánice. A ty její sametové bradavky a vlahý jazyk.
Exisťák: Musím se vyzpovídat. Budeš kněz.
Deníček: Já?
Štěpán: Nechtěla jít ke mně na pokoj. Nestačilo jí, že tam s náma bude můj Deníček.
Exisťák: Otče, pochybuji o tom, že Severní vítr existuje.
Deníček: Takys mě zavřel do koupelny ... Synu, to je zlé, musíš se kát.
Štěpán: Říkal jsem jí: "Marcelo, bez tebe jsem jako špendlík se skleněnou hlavičkou bez hlavičky."
Deníček: Moniko.
Štěpán: Ano?
Exisťák: Milado.
Štěpán: Takys měl pěkně ošklivej obal.
Deníček: Ano?
Exisťák: Jsem připraven na cokoli.
Štěpán: A tvá čerstvá ořízka působila svou neosahanou novotou tak uměle, tak depresivně.
Exisťák: Ano?
Štěpán: A ty její sametové velké a vlahé malé ...
Deníček: Opakuj po mně, synu.
Exisťák: Opakuj po mně, synu.
Štěpán: Opakuj po mně, synu.
Deníček: Sluníčko svítilo.
Štěpán: Sluničko svítilo.
Exisťák: Sluníčko svítilo.
Štěpán: Větříček vál.
Exisťák: Větříček vál.
Deníček: Větříček vál.
Exisťák: Vzpomeň si Deníčku.
Deníček: Vzpomeň si Deníčku.
Štěpán: Vzpomeň si Deníčku.
Deníček: Kdo ti to psal.
Deníček: Kdo ti to psal.
Deníček: Kdo ti to psal.
Štěpán: Už jsi to někdy dělal s krůtou?
Exisťák: Já ...
Deníček: Už jsi někdy bičoval židli?
Štěpán: Měl jsi pocit, že se zblázníš napětím při představě kloaky?
Exisťák: Trefuju se při chůzi mezi spáry dlaždic.
Deníček: Svážeš knihovnu prádelní šňůrou a pak, když je bezmocná, jí olízneš sklo. Celé, od podlahy až nahoru.
Exisťák: Říkám si, že když vyběhnu první schody, než se zavřou dveře, splní se mi přání.
Štěpán: Mně se splní přání, když si do oběda nevemu ani jeden čokoládovej bonbón.
Deníček: Co vlastně ode mně chcete?
Exisťák: Hranatý kanály sou smůla, kulatý ne.
Štěpán: Pár stránek, mám rád ten šustot listování.
Exisťák: Co po mně, sakra, chcete?
Deníček: Nemáš cígo?
Štěpán: Já vím, že půvab toho vztahu tkví z velké části v jeho narcisismu, ale kdybych mu to řekl, tak se přeci naštve ... Co teda chcete?
Exisťák: Klo-a-ka?
Deníček: Severní vítr?
Štěpán: Asi už mi to jede. Stejně to je jedno.
Exisťák: Hm, tak čau, člověče.
Deníček: Na poslední list Ti píšu
Protože Tě ráda mám
A kdo Tě má ještě radši
Ať Ti píše o list dál.