Tři motta k delšímu románu

Roman Neruda

Normálně by odešel. Asi by sešel dolů k moři a pak by si přivolal jeden z těch hebkých obláčků, co je jich nad zálivem plno. Musel by si ale dát pozor, i takové hbité zvířátko, jako je ještěrka, se na té vysoké zdi občas neudrží a spadne. Jako se to stalo tuhle. Zrovna přemýšlel, že si asi nakreslí olivu, když mu spadla na rameno. A to by něco znamenalo, to poklepání na rameno. Znamenalo by to, samozřejmě, že je čas jít.

Proto by odešel, samozřejmě, ne náhodou. Náhodou by neudělal nic. Všechno by muselo mít svůj smysl a řád, muselo by to do sebe zapadat. Protoby například rozhodně nepřišel, ale odešel. Sám by svůj odchod považoval za symbol, metaforu a tak by vyčkal, až začnou odbíjet věžní hodiny, řidič autobusu zařadí zpátečku, až si strhne poslední kousek strupu na kotníku a zelená ještěrka na zdi opět zakolísá, ale tentokrát již zkušenější stačí udržet rovnováhu. A ještě by se z olivy oddělil žlutý list a začal by se snášet dolů, odněkud z dálky by zaznělo nezřetelné úúúúhhhmmmmm, možná nějaká loď, a on by pomyslel na cestu.

Kdosi by luskl prsty, nejspíš jeden z těch starých rybářů, co zpravují sítě před obchody svých žen, které by, když muži odejdou, vyšívaly epické šátky. V šátku by žena zhmotnila svůj život, představy, sny o velkých hejnech ryb. V jednom rohu by se žena narodila, rostla by do krásy, v druhém rohu by si vzala rybáře, který by po pár hubených letech ve třetím rohu ulovil velké hejno ryb. Paluba bárky by přetékala rybami, vracel by se šťastný domů, každá ryba je filigránsky vyšitá stříbrnou nitkou. V každé šupině všech ryb se odráží celý záliv. Žena zachytila právě tu správnou chvíli, takže je tisíckrát zachyceno, jak by si přivolával obláček. Obláčku je na šátku věnováno jen málo místa, je to pouze prostředek k tomu, aby odešel. V podstatě jedinou evidencí o něm je lehce zvířený prach u menšího mola.

Na molu by potom stál černý muž s houslemi, který by pomalými a jakoby disharmonickými tóny usazoval prach a kreslil v něm zvláštní obrazce. Pro mne by obrazce byly pochopitelné, protože muž s houslemi je mé svědomí a já musím v každé šupině vidět to, na co se snažím zapomínat. Obrazy jsou zakódované, samý jinotaj, což mě nutí přemýšlet o nich mnohem intenzivněji. Znamená šestka spíše počet mého lhaní někomu, nebo je to počet vlaštovek zastřelených půjčenou vzduchovkou? Ten obrovský kontrast -- jednu chvíli jsou tak nádherně vidět proti proti nebi a pak se najednou rozlétne pár pírek a vlaštovka zmizí za hřebenem střechy. Nikdy bych se na tu stranu stodoly nešel podívat, brečel jsem při představě karmínově rudé krůpějky u zobáčku. Tak intenzivní barvu nemá ani ta nejzkušenější vyšívačka, která by už minula čtvrtý roh, kde by se stala matkou a pak by prodělala přeměnu, aby se v dalším mohla znovu narodit.

Zatímco tahy smyčce jsou stále pomalejší a vše se vrací do zaběhaných kolejí, už by tu nebyl. Ještě by mu přišlo zvláštní, jak je muž s houslemi synchronizován se švadlenami, jak přesně se jejich pohyby podobají a opakují ve stejném tempu. Není to nakonec tak, že vyšívající ženy jako celý symfonický orchestr hrají svou skladbu, zatímco černý muž svým smyčcem vyšívá do vzduchu kolem. Jakýmsi kódem popíše vzhled zálivu, celou jeho minulost a minulost všech žen, všechny ryby -- skutečné i ty na šátcích -- a jejich šupiny, v nichž se vše zrcadlí. Zrcadlí se v nich i šátky, kde je vše zachyceno.

Když si člověk nedá pozor a zadívá se na šátek příliš intenzivně, složité bludiště obrazů v obrazech ho do sebe vtáhnne, zahlédne se v šátku, vržený stín ho donutí zvednout oči, uvidí svoji ohromně zvětšenou hlavu, jak se sklání nad zálivem, zjistí, že hory v dálce jsou vyšité na třásních, spatří svůj obraz v rybí šupině, zjistí, že sám bere celý záliv i s rybou do ruky, aby se na sebe podíval, vidí že kolem v mlžném oparu je spousta zálivů, táhnou se až k velikému rybímu oku na obzoru, to oko je ale ještě malé v porovnání s jeho vlastním okem na obloze. Hudba vyšívaček nabývá na síle, melodie z jednotlivých úrovní se prolínají, bylo by stále těžší udržet rovnováhu, člověk se snaží vzepřít se ocasem, ale není pořádně o co, kámen je příliš hladký, zelené přísavky na konečcích prstů jedna po druhé povolují a tehdy konečně člověk rezignuje, uvolní všechny napjaté svaly, přestává bojovat a odevzdá své tělo pádu.


* * *


Ráno je ještě příliš brzy na návštěvu apokalypsy, proto se doporučuje nechat obláček zaparkovaný u cesty a jít navštívit nebezpečného pavouka. Vyjet lanovkou až k okraji obrovské kruhové pavučiny, vystoupit na ní a přesvědčit se, že všechno opravdu ztratilo význam. I tady je možné zajít do dobré a laciné restaurace poblíž a posnídat třeba výborné plátky z hmyzích brv. Nepřipravenému a nezkušenému cestovateli by z toho samozřejmě mohlo být nevolno, ale vše je jenom otázka měřítka. A měřítko ztratilo význam. Lze změřit, že vlákno upevňující pavučinu má průměr asi sto metrů. Lze to provést, ale k ničemu to není.

Lze přemýšlet nad tím, jak nám může být pavouk nebezpečný. Pavouk se může v noci, když spíme, dostat do chýše, vyšplhat po závěsu sítě v níž ležíme, dostat se pod lehkou látkovou ochranu proti hmyzu, vlézt nám do nohavice a při našem bezděčném pohnutí nohou nás kousnout a zabít. Pavouka můžeme cestou autobusem vdechnout v mikroskopické kapénce vodní páry. Je tak malý, že ho nemůžeme ani vidět ani cítit v okamžiku, kdy napadá náš imunitní systém, aby nás zabil. Pavouk může náhodou přemístit jednu ze svých obřích noh těsně vedle našeho pozorovacího stanoviště na terase restaurace. Přesně ve chíli, kdy se zdá, že jsme o vlásek unikli, nás může rozdrtit jediným pohybem brvy na končetině.

Když jsem byl malý, nevěděl jsem, co je na konci světa. Bál jsem se představy, že někde na okraji svět končí a dál je prázdno. Dnes už vím, čeho jsem se měl bát. Měl jsem se děsit toho, jak je to ve skutčnosti. Měl jsem mít hrůzu z toho, na okraji svět nekončí. Měl jsem strachy umírat před tím, že je možné jít pořád dál a dál, po dobu, kterou není možné ani vyjádřit, je možné jít libovolným směrem, jenž je zcela nepodstatný. Jedinou změnou by mohlo být měřítko, kdyby právě tím neztratilo svůj význam.

Nerozumíte. Já také ne.

Je zákonité, že já žiju v nějakékém pavoukovi a naopak spousta pavouků žije ve mně.

Přemýšlel jsem o tom tuhle, když jsem si snažil z prstu vytáhnout trn z opuncie. Čím víc jsem se snažil, tím víc se nořil dovnitř prstu. Pomyslel jsem si, kolik trnů jsem třeba ani nepocítil a ony teď pomalu využívají svých zpětných háčků a putují mým tělem. Kam chtějí dojít? Třeba bych se měl pohybovat co nejmíň, abych jim to neusnadňoval. Měl bych si třeba lehnout a dýchat velice mělce. Asi to ale moc nepomůže. Co když nějaký trn dorazil k bulvě mého oka a při dalším mrknutí se mi do ní zapíchne.

Teď si vzpomínám, proč jsem o tom přemýšlel. V dětství mi říkali, že když si nedám pozor a zabodnu si do nohy jehlu, bude putovat mým krevním oběhem, dokud se nedostane k srdci. Tam se zabodne a já umřu. Zdálo se mi potom, že já jsem ta jehla a plavu pomalu a přerušovaně v rytmu srdeční činnosti krevním řečištěm. Začínám v úzkých cévkách a postupně se dostávám do širších a širších tepen. Za zatáčkou už se nejspíš i tahle tepna vlévá do srdce a já očima svého hrotu vidím strukturu stěn a pomalými přískoky se blížím k cíli.

Možná, že se mi nejdřív zdálo, že mi takovou věc někdo povídá, možná mi to ve skutečnosti nikdo nepovídal. Stejně tak se mi jenom zdálo, že jsem jednou skočil z okna našeho bytu v prvním patře a zabořil se skoro po kolena do hlíny na záhonku. Zdálo se mi to, ale já o tom přesto ve školce mluvil, jakoby to byla pravda. Koneckonců, dneska si myslim, že kdybych skočil, vypadalo by to přesně tak, jak se mi to zdálo.

A stejně tak se mi zdálo, jak sem škrtil psa. Nemoh sem za to, šli sme po lesní cestě navštívit sestru a najednou mě napad pes. Všechny ostatní oběh a po mě se vrhnul. Byl hnusnej a nebezpečnej, protože měl kolem krku koženej obojek s kovovýma hrotama. Zakousl se mi do lokte ruky, co sem si jí chránil obličej, ale mě se podařilo mu chytit ten obojek a utáhnout ho. Kdyby pustil, tak já bych taky pustil, hnusilo se mi už jenom šahat na jeho chlupatej krk, ale zase sem nechtěl, aby mě zabil. Proč sou ty psi takový svině. Normálně sem ho musel uškrtit. Nevim, jestli sem ho uškrtil, nebo jestli vykrvácel, jak mu obojek porušil nějakou tepnu. Už jsem se na něj nekoukal, protože mi bylo špatně.

A taky mi došlo, že neni vubec potřeba se bát psů. To s tim škrcením byl vopravdu jenom sen, poznal jsem to podle toho, že nemám sestru.˙Ale to neznamená, že není třeba se bát. Je, ale nesmíme si vymýšlet náhražky, musíme si říct pravdu do očí. Nebezpečný věci jsou pavouci.


* * *


Nerad cestuje sám, takže zastaví prvnímu stopaři, který se objeví na obzoru. Stopař je dívka, velmi krásná. Udělá jí místo vedle sebe a nahrne na něj ty nejsvětlejší a nejhebčí kusy obláčku, aby se jí pohodlně sedělo. Dívka si sedne. Otočí se k ní, podívá se do jejích hnědých očí, usměje se a zeptá se:

Kam to bude?

Dívka se taky usměje, otevře ústa a z nich vyletí pestrý hnědo-žluto-červený motýl. Vydají se za ním.

Připomínáte mi jednu mou dávnou lásku. Je to už několik let. Bydlela ve vzdáleném městě a já ji jezdil navštěvovat. Ona žila v podnájmu a já bydlel v penziónu. Neměli jsme vlastně kam jít. Vždycky večer jsme si sedli do vinárny, pili suché bílé víno, jedli slané tyčinky a bylo nám smutno. Plakali jsme, jak je život komplikovaný, že nemáme kam jít a, i kdybychom měli kam jít, že bychom tam nešli. Bylo nám líto sebe i těch, kterým jsme ubližovali. Už ani nevím, komu jsme tenkrát ubližovali, kromě sebe.

Když ve vinárně zavřeli, šel jsem ji doprovodit do podnájmu. Pak jsem čekal dlouhou dobu na noční tramvaj a jel jsem tou noční tramvají dlouhou dobu přes celé město. Bylo docela zima a nepršelo, i když jsem si myslel, že vzhledem k mému stavu by bylo lepší, kdyby pršelo. Jel jsem noční tramvají a obtěžovali mě opilci a prostitutky a já jsem si říkal, jak je ten život složitý a smutný i bez toho, že bychom se navzájem trápili. A proč se tedy ještě trápíme, když i tak není vůbec jisté, jestli se s tím vším nějak dokážeme vypořádat. Taky jsem se děsil toho, jak, až přijdu do penzionu a nebude mě nikdo obtěžovat, propadnu takové depresi, že se z toho třeba ani nedostanu. Že třeba zešílím.

Cítil jsem tenkrát tak trochu obdiv k duševním nemocem a duševně nemocným lidem. Říkal jsem si, jaké to asi je v psychiatrické léčebně, třeba bych si tam odpočinul. Obdivoval jsem blázny, protože žili v jiných světech a já jsem také moc nechtěl žít v tomhle složitém smutném světě. Říkal jsem si, že když už se zatím nedokážu zbláznit, alespoň hned zítra, jen co se s ní rozloučím, odjedu do svého města. Přetnu tohle tápání a potácení se, které nikam nevede, a bude to. Samozřejmě, zůstaneme přáteli. Vydrželo to ještě několik let. A přáteli, hmmm, přáteli nejsme, myslím.

Dívka se zachmuří, pootevře ústa a vyletí z nich smutná plačící vážka.

Nemusíte se trápit, už je to dávno, skoro už si na to nevzpomínám. Navíc, teď je mi dobře, protože jsem s vámi. Víte, vy jste vlastně ideální společnice. Jste krásná, sympatická, nemluvíte, ale dovedete se mnou sdílet pocity a nálady. O nic jiného lidé neusilují než aby měli vedle sebe někoho takového, jako jste vy. Alespoň muži. Nevím, koho bych potřeboval, kdybych byl žena. Co asi tak potřebujete vy? Pojďte, zastavíme se v mém oblíbeném baru.

Zastaví u budovy, která vypadá jako normální obytný dům. Vejdou dovnitř a ocitnou se v malé místnosti s barovým pultem, dvěma stolečky a harmoniem. Je tu přítmí a ticho, barman za pultem nehnutě stojí a jakoby si jich ani nevšímal. Objedná sklenku whisky pro sebe a zázvorovou limonádu pro ni. Sednou si naproti sobě a připijí si. Usměje se na ni, ona pootevře ústa, aby se napila, vyletí z nich tmavě fialový motýl a usadí se na okraji její sklenky jako krásná ozdoba.

Kde jsem to přestal? Ano, jste vlastně ideální společnice.

Dívka vstane, jde k harmoniu, tmavý motýl vzlétne ze sklenky, následuje ji a usedne na hranu harmonia. Dívka zvedne zaprášený kryt kláves, rozloží na ně své štíhlé prsty a levou rukou vytáhne některé rejstříky. Podívá se na něj, usměje se, otočí opět hlavu k harmoniu, nohou našlápne měch a tmavý motýl vzlétne.

čekání na becketta (http://sweb.cz/beckettt), (c) 2003 roman (ro) neruda.